Kapitola první
John Wanamaker se jednou přiznal: „Poznal jsem před třiceti lety, že je pošetilé hašteřit se. Mám co dělat, abych napravil své vlastní nedostatky, proč bych se tedy rozčiloval, že Bůh neuznal za vhodné rozdělit dar inteligence stejnoměrněji.“
V devadesáti devíti případech ze sta se nikdo sám v ničem nekritizuje, byť chyboval sebevíc.Kritizovat je pošetilé, poněvadž se potrefený postaví k obraně a zpravidla se snaží ospravedlnit své chování.Kritizovat je i nebezpečné, poněvadž se zraňuje pýcha kritizovaného, uráží se jeho sebevědomí, a tak se vyvolává jeho hněv.
Znáte někoho, koho byste rádi udělali jiným, dali ho do pořádku a učinili dokonalejším? To je znamenité!Jsem všecek pro to. Ale , proč nezačít u sebe?Již z pouhého sobectví je to užitečnější, než se pokoušet zdokonalovat jiné – a také méně nebezpečné.
„Začne-li bojovat člověk sám se sebou“-pravil Browning-„pak stojí za něco.“
V jednání s lidmi mějme na paměti, že nemáme před sebou tvory logické. Že máme co činit s tvory náladovými, s tvory samý předsudek a puzené pýchou i marnivostí..
Neodsuzujme lidi, raději se snažme je chápati. Snažme si představit, proč jednají tak, jak jednají. To je prospěšnější a napínavější než kritizování, a rodí se z toho sympatie, snášenlivost a laskavost.“Všechno znáti, toť všechno odpouštěti.“
Jak řekl dr.Johnson: „Sám Bůh, pane, nezamýšlí soudit člověka před koncem jeho dnů“
Proč bychom měli soudit?
